Křesťané Brno - Vinohrady

Jsme lidé, kteří uvěřili, že Ježíš Kristus je opravdu Boží Syn. Starý zákon předpovídal jeho příchod, úkol a nové poselství už dlouhá staletí před jeho narozením (Gen 49:10 a 2 Samuel 7:12-13, Isa 9:4-7,53:1-4,5-8,10-12, Ps 22:17, Zech 6:13,12:10,13:1 a Mich 5:1). Starý zákon byla vlastně stará smlouva, kterou Bůh uzavřel s izraelským národem až do doby, kdy měl přijít Kristus (hebr. Mesiáš, pomazaný král) a ustavit novou smlouvu (Nový zákon) pro všechny národy (Jer 31:31-34, Gal 3:19-24 a Mat 28:19). Nový zákon tvrdí, že je Božím slovem. Ukazuje nám Kristovo učení, které vede jeho učedníky k Bohu. Čteme o lidech, kteří slyšeli evangelium, tzn. dobrou zvěst, že díky Kristově oběti se všem zdarma nabízí odpuštění hříchů a otevírá cesta k milujícímu Otci. (Hříchy každého člověka od spravedlivého Boha vzdalují Isa 59:1-4). Kdo tuto nabídku smíření slyšel (Rom 10:17), uvěřil ji (Hebr 11:6), přijal ji pokáním (Luk 13:3), vyznáním (Rom 10:10) a křtem (Mark 16:16) – ponořením na odpuštění hříchů, tak v tu chvíli stál takový člověk opět zcela čistý (Rom 6:4-8), znovuzrozený (Titus 3:5) před Bohem, ospravedlněný Kristovou obětí a byl přidán k Božímu lidu (Acts 2:36-40,41-43,44-47).

S rozšířením Božího slova se tito lidé scházeli ve shromážděních na různých místech. Každá místní církev měla po čase své starší, jinými slovy pastýře, biskupy, (Acts 14:23, Titus 1:5-9) Tito lidé nemohli tvořit zákony. Byla jim dána odpovědnost starat se o církev. Jediné další ústřední vedení, které tito učedníci měli, bylo v nebi, kde jejich hlavou byl a je Ježíš Kristus (Eph 1:22-23). V Novém zákoně tedy vidíme místní církve na různých místech, ale nenajdeme tam žádné denominační církve s různým vyznáním.

Bohoslužba pro Kristovy následovníky byla něčím, čeho se aktivně účastnili, nebyla jen pro diváky. První den v týdnu, kterým pro ně byla neděle, jedli společně Pánovu večeři a poslouchali kázání (Acts 20:7 a 1Cor 11:23-29). Vzájemně se sdíleli ve svých úspěších a pomáhali si v chudobě a problémech. Vidíme, že dávali příspěvky do shromáždění, ale pouze v tento první den týdne (1Cor 16:1-2). Vybrané peníze nebyly pod správou nějakého ústředí, ale vždy dotyčné místní církve. Zároveň nikdo nediktoval, kolik mají dát. Desátky byly nařízením pro izraelský národ (Lev 27:30-34), ne pro křesťany. Křesťané dávali podle toho, jak se sami v srdci rozhodli (2Cor 9:6-7). Ve svých shromážděních všichni zpívali (Eph 5:18-20 a Col 3:16) a spolu se všichni modlili, vedeni různými jednotlivci (1Cor 14:15-16). Toho všeho se všichni nutně účastnili, protože každý zachráněný člověk byl zároveň knězem (Rev 1:5-6). Nikdo nemohl k Bohu přistupovat za druhého.

Tito lidé žili zbožně. Pečovali jeden o druhého. Učili ostatní. Kam nemohli jít sami, poslali kazatele. Pro jednoduchost víry a horlivost nebylo třeba žádné centralizace. I bez složitých organizací misijních společností bylo evangelium kázáno v krátkém čase skrze obydlený svět (Col 1:23). Tito učedníci byli známi jako křesťané (Acts 11:26, 26:28 a 1Pe 4:16). Nevymýšleli si lidská jména církví. Před tím byli varováni (1Cor 1:11-15). Církve okolnímu světu nenabízely pobavení nebo sociální služby. Soustředily se na nabízení evangelia, protože to je Boží moc ke spasení pro každého, kdo uvěří (Rom 1:16).

My se snažíme napodobovat tento novozákonní vzor a nic k němu nepřidávat ani z něho neubírat. Moc rádi bychom se s Vámi podělili o argumenty, které nás přesvědčily natolik, že považujeme Písmo za opravdové Boží zjevení a Ježíše za skutečného Božího Syna. Přijďte s námi kriticky zkoumat bibli, zdali je tomu tak (Acts 17:11-12).

Scházíme se většinou každou neděli. Přijďte za námi. Těšíme se na Vás.